Také jsme byli s přítelem, malířem Petrem H., ve středu 17. listopadu 2004 na Národní třídě zapálit svíci, také jsme si událost pádu nechtěného politického režimu pietně připomenuli cestou z Albertova, nečekajíce na nic a na nikoho, vlastenecky naladěni, vzpomínající, žehrající, doufající. A zase jsme byli omámeni ideály pravdy, lásky, svobody, zodpovědnosti za věci veřejné, za občanskou společnost. Zase. Jako tenkrát …

Je prospěšné to, o co se tímto počinem Portál snaží? Měl bych to podpořit a všemi informačními kanály tuto výzvu šířit? Měl bych ji odsoudit a pokusit se o negativní kampaň? Je na tom vůbec něco špatného a pokud ano, co vlastně? Dát dětem možnost zpívat Pánu výrazovými prostředky, které jsou pro ně přitažlivé?

Po vydání hodnotící zprávy Evropské komise o stavu respektování lidských práv a svobod v Turecku, podlehli mnozí komentátoři optimismu, že bude tato převážně asijská země dalším státem Evropské unie. Osobně si však myslím, že se jedná o optimismus předčasný. 

Triumf George W. Bushe a amerických republikánů není jen vítězstvím jednoho politika, jedné strany, jedné politické doktríny. Můžeme stokrát analyzovat veřejné mínění Ameriky na nově vymezené politické škále, k vysvětlení úspěchu republikánů postačí prostá lidská měřítka. Jejich vůdce je muž do nepohody, silný člověk, který žije, jak ho učili rodiče, jak mu velí náboženské přesvědčení, jak chápe nejlepší americkou tradici.

Musím popravdě vyznat, že mne přímo neoslovil článek či spíše fejeton Jana Kirschnera v Magazínu ChristNet.eu, neboť záplava informací, které glosují různé události v náboženském světě či oblasti sekulární společnosti, mi nedovoluje vždy včas sledovat jednotlivé zprávy. Mohl bych zopakovat slova zesnulého usměvavého papeže Jana Pavla I.: "Na to nepotřebuji psací stroj, ale spíše mi opatřete stroj na čtení." Byl jsem však donucen na základě reakcí, které obkroužily církevní svět, vrátit se ke "kutnohorskému synodu" mladých protestantů.