Formulovat příspěvek ve stylu „mám jeden sen“ jistě není příliš originální. Snad lze ale touto formou vyjádřit naději, že život víry katolických křesťanů u nás nebude uvadat, ale naopak se bude rozvíjet a obnovovat. Vidím ve svém snu také to, jak si každý z našich katolíků pokojně, pokorně a zodpovědně vybere svou cestu do budoucnosti podle toho, jak a kam se cítí povolán.

Po léta se sleduji činnost českého Hnutí Logos, stejně jako podobně orientovaných komunit evropských. V jejich středu nalezlo své místo na světě mnoho lidí homosexuální a transgender orientace, kteří se v rámci institucionální církve cítili nepřijatí a s nimiž jejich okolí a leckdy i jejich vlastní rodina a církevní společenství zacházely jako s méněcennými.

Od římskokatolického kněze se očekává, že bude nejen žít v celibátu, modlit se breviář, oblékat se určitým způsobem při bohoslužbě, působit na základě rozhodnutí biskupa na určitém místě, zachovávat jasný životní styl, ale je také přesně vymezen jeho vztah k politické činnosti.

Na začátku úvah o jazyku evangelizace a jeho teologických východiscích zmiňme nejprve příspěvek Benedikta Mohelníka, který (v širších souvislostech) pojednává o dvou komunikačních proudech teologického uvažování, konkrétně o cestě „ze současného světa do teologického uvažování“ a dále o proudu vedoucímu „z teologie do současného světa“. 

Úvaha sochaře, pedagoga a publicisty Pavla Karouse o úpadku náboženského a sakrálního umění, instalovaného v některých českých a moravských kostelech a rozesetého v posvátné krajině, se potkala se zprávou o vyšetřování výtvarníka a jezuity Marko I. Rupnika, jehož tapisérie visí od jara letošního roku v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše.