Jsem příslušníkem dvou menšin žijících v naší zemi: LGBT+ a římskokatolické církve. Již řadu let mi leží na srdci to, že se mezi nimi velmi často objevují projevy neporozumění, předsudků, ba dokonce nepřátelství. Veden snahou budovat most nad touto zdánlivě nepřekonatelnou propastí si dovoluji nabídnout malé srovnání dvou festivalů či setkání, typických pro obě menšiny: Prague Pride a celostátní setkání mládeže. 

V návaznosti na apoštolský list Traditionis custodes papeže Františka z 16. července, jímž upravil používání bohoslužebných obřadů podle Římského misálu z roku 1962 (v dřívějších variantách římského ritu podle misálů od r. 1570), mě napadá myšlenka, která prostupuje celou mojí teologickou prací – interpretace a tlumočení Kristova vykupitelského příběhu.

Se zájmem jsem si přečetl úvahu Marka Váchy Milí katoličtí publicisté, která v okruhu mých přátel vyvolala menší zděšení. Kromě jedné důležité skutečnosti, na kterou bych chtěl reagovat, mě zaujala změna Váchova dlouhé roky používaného narativu.

Nejen v českých katolických kruzích se účelově a ideologicky pracuje s představou, že křesťanství, především katolicismus, má být „přirozeně“ a „z logiky věci“ konzervativní společenskou silou prosazující a bránící tradiční hodnoty. Pro některé katolické intelektuály stačí sebemenší náznak čehokoliv, co připomíná levicové myšlení, aby to hned ocejchovali jako neomarxismus, a tím v křesťanských kruzích danou věc bez dalšího diskreditovali.

Za posledních třicet let rapidně poklesl zájem mladých mužů o kněžské povolání. Bezprostředně po znovunabytí náboženské svobody po roce 1989 sice do seminářů přišly desítky nadšených lidí, kteří se chtěli stát katolickými kněžími, a to i navzdory požadavku celibátu. V novém miléniu zájem o duchovní povolání klesl natolik, že nedostatek svěcených služebníků je pro nás tak velkým problémem, že ohrožuje samotné každodenní fungování církve.