Zvláštním způsobem se katolický a protestantský pohled už mnoho let střetávají v debatách o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a je to vlastně jediné téma, na němž je míra vzájemného neodpuštění a nesmíření patrná velmi plasticky. Všude jinde jsou naše vzájemné ekumenické vztahy uctivé a korektní, ale taky poněkud odtažité a povrchní. Spíše než jak bratři v Kristu chováme se k sobě navzájem jako bratranci z desátého kolene…

K rozhodnutí napsat níže uvedený text jsem dospěl pro přečtení článku Mariána Sekeráka Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev, ve kterém se věnuje vztahu církve k ideologiím. Předkládá zde příklady, kdy podle něj biskupové nepatřičně vstupují do ideologických debat a neoprávněně proklamují své ideologické postoje.

Je škoda, že českou veřejnou diskuzí prošla prakticky bez povšimnutí jedna z posledních knih nedávno zesnulého britského filozofa Rogera Scrutona On Human Nature, o lidské přirozenosti.

V den mariánského svátku nebudu na Staroměstském náměstí ani mezi těmi, kdo protestují proti vztyčení repliky mariánského sloupu, ani mezi těmi, kdo ji okuřují kadidlem a frázemi. Koalice Jan Zahradil – Vojtěch Filip – Marta Semelová – Lenka Procházková je mi stejně cizí jako koalice Dominik Duka – Jana Bobošíková – Miloš Zeman – Ovčáček – Lipovská (signatáři pamětního listu).

Zpráva německé biskupské konference (DBK) ze 3. 7. 2020 vzbudila pozornost novinářů. Německo podle ní zažívá obrovský šok. Ještě nikdy katolická církev nezaznamenala tolik oficiálních výstupů z církve jako v roce 2019.