V měsíci listopadu byly na Christnetu publikovány dva články. Od Marie Kolářové Pochybnosti a jistoty konzervativců  a od Miroslava Kratochvíla Legalismus liberálů. Dovolte mi můj skromný pohled na to, co bylo řečeno v obou článcích a diskuzi, jakožto advokáta s 10letou praxí, který rozvedl řadu manželství, byť se je snažil spíše dávat dohromady, tedy slyšel často obě strany. Zároveň pohled kanonisty, byť malého a skromného.

Osobně věřím, že pravda je spíše dobrodružným příběhem, který se děje, příběhem plným zákoutí i slepých ramen, která nicméně nemusejí být nutně omylem či dokonce herezí, jen se po čase ukáží jako neprůchozí pro další tok (křesťanských) dějin.

Dobře už bylo. Žijeme ve stavu střetu civilizací. Islám nás převálcuje. Západ rezignoval na svoji dějinotvornou úlohu. Nastal morální úpadek. Řítíme se do záhuby jako kdysi Římská říše. Lidé s „alternativním“ názorem jsou liberální společností utlačováni a „pronásledování“. A tak dále a tak podobně.

Marie Kolářová ve svém příspěvku „Pochybnosti a jistoty konzervativců“ zmiňuje, že Achillovou patou konzervativního myšlení je „obtíž stanovit, co je skutečně neměnné“, a že za tvrzením, že rozvedení a znovu sezdaní nemohou přistupovat ke sv. přijímání, protože se „jedná o nadčasově platné a neměnné jádro katolické víry“, stojí „především poněkud povrchní znalost nauky církve ohledně manželství“.

Konzervativní směr v katolické církvi je přesvědčený, jak zmiňoval profesor Sousedík ve své polemice s Tomášem Halíkem, že Bůh tím, že sestoupil do dějin, poskytl člověku něco, co nepodléhá proměnám času a otvírá člověku perspektivu věčnosti. Progresivisté naproti tomu tvrdí, že církev musí jít s dobou. S tím nesouhlasí konzervativci, mezi které patří i autoři Correctio filialis.