Každoroční účast politiků na Národní svatováclavské pouti je předmětem kritiky, neboť spíše než příkladným modelem kooperace mezi státní a církevní mocí je jen ukázkou zneužívání bohoslužebného slavení k dílčím politickým účelům.

Předpokládám, že v dnešní rozjitřené době nikoho neuspokojím odpovědí, že ze svých studijních i pracovních zkušeností znám muslimy naprosto rozumné a prosté nejen fundamentalistických, ale i jiných patologických projevů, které znám více z diskuzí křesťanů. Není ovšem mým cílem zde představovat svou sbírku, jde o to, jak si počínat na základě uvedených skutečností. Obávám se, že kulturní střet mezi křesťanstvím a islámem je nevyhnutelný, nicméně máme naději v něm obstát. K tomu ovšem je zapotřebí následujících podmínek..

Martin Vaňáč je dalším z plejády kritiků Milana Norberta Badala kvůli jeho výrokům o islámu. Výrokům i osobě Milana Badala věnoval velmi objemný a hutný článek s názvem Vrtěti kardinálem?, který bohužel na mnoha místech velmi postrádal věcnost, a byla z něj cítit zjevná snaha vytáhnout na Milana Badala co nejvíce špíny.

„Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13) Na biblická slova o soli, která pozbyla chuti, jsem si vzpomněl, když jsem v uplynulých dnech četl reakce českých církevních představitelů na vraždu francouzského kněze v kostele Saint-Étienne v Rouvray nedaleko města Rouen na severu Francie. Nejaktivněji v médiích vystupoval Milan Norbert Badal, ředitel odboru vnějších vztahů – tiskového střediska pražského arcibiskupství, osobní sekretář kardinála Dominika Duky, tajemník mediální rady České biskupské konference (ČBK), administrátor farnosti Hostivice, člen Rady Českého rozhlasu (ČRo).

Před časem jsem slyšel vyprávění o jisté letniční křesťance, která na smrtelném loži, nevnímaje už příliš realitu, ještě občas procitla, a se slovy: „Ježíši, Ježíši, miluji tě!“ opět upadla do agónie. Tak se to alespoň událo podle vypravěče, který chtěl na příběhu demonstrovat ideál, ke kterému je žádoucí směřovat. Přiznám se, že můj první pocit z příběhu by se dal popsat slovy o tom, že ona žena musela mít takříkajíc „vymytý mozek.“ Jsa však sám letničním křesťanem, rychle jsem se tehdy zastyděl.