Tento blog píšu v předvečer výročí 21. srpna a s tím, že nebudu psát o srpnu 1968, ale o degeneraci, kterou (nejen) v naší generaci komunismus zanechal.

Jsem toho názoru, že církev řeší věci, které čas vyřešil za ni. Říkám to sebekriticky. Kdykoliv se najde nějaká výzva, většinou si církev najde důvod proč to zatím neřešit. Snad je v tom jistota, že na to jednou přijde čas. Ale nic se neřeší dopředu a téměř nic se neřeší včas. Výzvy moderního světa nás předjely jako raketoplán.

Jsou dva druhy morálky, uzavřená a otevřená. Uzavřená znamená, že něco je povoleno a něco je zakázáno. Otevřená znamená, že, jak píše apoštol Pavel, všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá. Pak jsou ale hraniční oblasti, které se týkají třeba vlastnictví, sexuality, pravdomluvnosti, sociální spravedlnosti a podobně. Tam je použitelná jen situační etika.

Již téměř rok usilujeme s několika přáteli zachránit některé křesťany z Iráku. Po celou tu dobu se vede stále intenzivnější celospolečenská diskuse o tom, zda vůbec nějaké běžence přijímat, a pokud ano, jaké. Zapáleně se diskutuje i v křesťanských kruzích. Tento článek se bude věnovat jednomu dílčímu aspektu této diskuse, a sice tomu, jak chápat verš z Gal 6,10: „Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.“

Debata o tom, zda by se v církvi měly zavést konkrétní lhůty pro vykonávání církevních úřadů, které vzbudil článek Martina Vaňáče, ukazuje některá nepochopení, která se objevují u jistého typu věřících. Nejde přitom jen o vztah k církevním úřadům, ale o zdravý postoj k autoritám jako takový.