Srdcem jsem katolický tradicionalista – dovedu proto pochopit okouzlení Hany Farné katolickým Polskem s jeho přeplněnými kostely, povinným náboženstvím, farou s kostelem jako centrem obce i velkolepými poutěmi. Jiná, racionální část mého já je však neklidná, když slyší slova o tom, co je vlastně normální. Věřit je normální – to jistě ano, autorka tím však míní: katolicky věřit je normální.

Po takzvané křišťálové noci v listopadu 1938 se děkan berlínské katedrály Bernhard Lichtenberg veřejně pomodlil za trýzněné židy a přímluvnou modlitbu od té doby opakoval každý večer, dokud nebyl zatčen. Zdaleka ne všichni katoličtí představitelé se chovali stejně či alespoň podobně.

Po českém internetu koluje petice žádající Ministerstvo kultury ČR, aby Ústředí muslimských obcí nezískalo tzv. registraci druhého stupně, která by muslimům umožňovala vyučovat náboženství na školách, otevřela přístup do vězení a další výhody. Je rozumné se k této petici připojit?

Pověst se liší od pohádky tím, že její jádro spočívá v nějaké události, která se v nějaké podobě buď skutečně odehrála, nebo aspoň teoreticky mohla odehrát. V genezi této nové městské legendy hraje hlavní roli nevědomost. Kardinál Josef Beran už před desítkami let vyslovil: „...církev  se nebojí toho, co lidstvo o ní ví, nýbrž toho, že lidstvo ji tak málo zná.“

Ano, není slyšet, a to tam, kde by měl být slyšen nejvíc. Nevinná křesťanka je odsouzena k trestu smrti. Všichni pokojní muslimové společně se všemi, kdo obviňují svět z islamofobie, by měli povstat a říct, tento rozsudek je v rozporu s naší vírou.