Krátce po zvolení nového prezidenta se otevřela otázka, zda slavnostní inauguraci doprovodí nějaký náboženský rituál, duchovní obřad. Na jedné straně Petr Pavel v debatách nemlžil a označil se za ateistu, na straně druhé chtěl navazovat na prezidentství Václava Havla, který patřil mezi ty prezidenty, kteří si nechali sloužit pražským arcibiskupem slavnostní Te Deum, stejně jako nesourodá dvojice předchůdců Emil Hácha a Klement Gottwald.

Vydání knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli v roce 2012 vyvolalo obnovený zájem o životní osudy kněze královéhradecké diecéze úzce spojeného s Vysočinou P. Josefa Toufara (1902–1950). Díky ní  se ukázala jeho lidská a kněžská osobnost, která dosud stála ve stínu událostí závěru jeho života, kdy byl v důsledku mimořádných úkazů v kostele v Číhošti odvlečen komunistickou státní bezpečností a následkem čtyř týdnů výslechů v podzemí valdické kartouzy umírá ve svých 47 letech v sanatoriu v Praze při marném pokusu lékařů zachránit jeho život pro připravovaný politický monstrproces. 

Patřím do generace, kterou hodně ovlivnil jeho proslulý Úvod do křesťanství. Přečetl jsem mnoho jeho prací nejen teologických, ale i k evropské identitě a hodnotám, byl mi blízký jeho důraz na nezastupitelný přínos západní civilizace, křesťanství a katolické církve k rozvoji lidstva.

Druhý vatikánský koncil, který byl zahájen před 60 lety, 11. října 1962, se stal přelomovým okamžikem v moderních dějinách katolické církve. Vzhledem k významu, který koncil hraje v dějinách, je skoro nemožné jej jen stručně postihnout. Prosím proto laskavého čtenáře, aby následující řádky chápal jako několik poznámek k velkému tématu, které mají zdůraznit specifické rysy koncilu a opravit některá tradovaná klišé.

Při výročích velkých postav národních a evropských dějin se snažíme objevit něco, čím promlouvají do naší doby. Samotné připomínání by bylo zbytečné a jalové a nutně by muselo vyprchávat, pokud by jen dodávalo nějaký, často nejasně definovaný, moment do konstruování naší národní identity.