Vidíme-li, jak velké množství křesťanů je schopno uvěřit falešným zprávám, nesmyslům a vyloženým lžím, měli bychom si položit otázku, jak je to s kvalitou našeho postoje k pramenům víry, a tedy k depositu fidei (tomu, co nám bylo předáno ve víře) – Písmu svatému a (apoštolské) Tradici, v širším smyslu pak ke svátostem, spisům církevních otců, životopisům svatých, pokladu církevní modlitby a bohoslužby, které se završují v Krédu čili Vyznání víry. 

Se zájmem jsem si přečetl esej teologa a filozofa Vojtěcha Novotného, který je zároveň děkanem Katolické teologické fakulty v Praze. V jeho analyticky laděném textu jsem pro sebe našel některé zajímavé myšlenky a teze. Jde však o úvahu svou stavbou a stylem, mám za to, určenou dovnitř teologizujícího prostředí. Jeho reakce na článek Norberta Schmidta, resp. Smolenovu knihu „Cesta na Západ“, se v úvodu paradoxně zříká polemiky (ač polemizuje) a ani v detailech nenaznačuje, kde se na každodenní lidské úrovni nachází konkrétní prolnutí.

Bude to dlouhé. Musí být. I když jsem se ve své specializaci otázkami sexuální etiky zabýval, není to obor, který by mě nějak zvlášť přitahoval. Nejsem odborníkem na všechno, mám své limity, mnoho otázek mám nezodpovězených, někde mi chybí přímá zkušenost anebo jsem zas příliš ovlivněn zkušeností druhých a jejich interpretací.

Jsou to slova, která lze jen v pokoře přijmout. Je to pravda, kterou nelze odestát. „Všichni jsme před Bohem hendikepovaní.“ říkal zakladatel celosvětově známého mezinárodního hnutí Archa (L’Arche) a společenství rodinného typu Víra a Světlo (Faith and Light), kanadský teolog, filozof a samaritán schweitzerovského ražení – Jean Vanier.

Konzervatismus, konzervativní křesťanství, konzervativní teologie. To jsou pojmy, myšlení, životní praxe, které se dostaly do úzkých. Slova obětovaná někdy až příliš lacino. Pohrobci těch, kteří se uprostřed tohoto světa zalekli jít dál. Je konzervatismus ještě znakem toho, že jeho nositelé vidí hlouběji, šířeji, dál?