Druhý vatikánský koncil měl velký program. Druhý vatikánský koncil nelze vykládat v minimálním smyslu. Druhý vatikánský koncil potřebuje další implementaci zejména ve svém největším výdobytku, v novém vymezení způsobu, jakým církev funguje, podniká.

Přesně před 80 lety byla protektorátními úřady nařízena tzv. rekvizice zvonů. Nejvíce postižena válečným zabavováním byla samozřejmě římskokatolická církev, které patřil v českých zemích suverénně nejvyšší počet zvonů, řádově jde o tisíce kusů. Rekvizice se ale samozřejmě dotkla i církví (a institucí) dalších. Oproti obecnému povědomí však nebyly zabavovány pouze zvony, ale například také varhany, někdy dokonce i části budov (např. měděné střechy).

Když se v českém prostředí řekne jezuita, velká část společnosti si jistě vybaví na prvním místě Koniáše, následovaného papežem Františkem a možná Ignácem z Loyoly. V Brně ale tím prvním jménem bude s velkou pravděpodobností Martin Středa, jedna z nejpozoruhodnějších osobností třicetileté války na českém území.

Následky Bílé hory byly přinejmenším pro „nekatolíky“ (tehdy pro naprostou většinu obyvatel země) katastrofální a jejich „poroba“ trvala nejméně do protestantského patentu v roce 1861 (i když v té době z jistých důvodů už většinu národa netvořili).  Rekatolizace v Čechách, žel, neprobíhala jen přesvědčováním. Misionáři byli ve své misii obětaví, ale ne milosrdní. Kruté tresty za vlastnictví zakázaných knih a nemilosrdné vynucování vyznání víry trvaly celých 160 let až do tzv. Tolerančního patentu.

Děkuji paní dr. Editě Štěříkové za vyjádřený názor na obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Znám ji jako vynikající znalkyní českého protestantského exilu a její knihy a články jsou velice přínosné. Navzdory tomu s její interpretací významu mariánského sloupu nesouhlasím.