V křesťanských církvích horlivě diskutujeme o tom, kdo by měl nebo neměl vstupovat do manželství. V pozadí při tom zůstává otázka, co vůbec manželství je. Celou debatu tak provází podivuhodné ticho a řada zarážejících zámlk.

Ve svém prohlášení definujete manželství jako „trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“. S touto formulací, která je v podstatě citací z Občanského zákoníku (§ 655), se ztotožňuji. S ostatními tezemi a myšlenkami vašeho prohlášení se ztotožnit nemohu. Např. tvrdíte, že „institut manželství nezaložili lidé, ale sám Hospodin ve chvíli, kdy stvořil člověka“. 

Když při čtení zní, že je třeba chránit přistěhovalce, sirotka a vdovu, neumím se vžít do pocitů sirotků a vdov. Ale stále více rozumím, co cítí přistěhovalec. Všechno podstatné, co mě ukovalo a utvořilo, jsem zažil na Moravě. Už jako ženatý jsem emigroval do Prahy a toto všechno nechal za sebou daleko na Východě. 

Na poutích do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – Říkám: „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Podobné katastrofě musíme za každou cenu zabránit.“ 

Je hezké, že součástí inaugurace prezidenta Petra Pavla byla i v naší nekřesťansky naladěné zemi církev.  Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.