Mám poznámky k Putnově Kázání o potopě a klimatické změně, které bylo zveřejněno na Christnetu. Normálně bych asi nejdříve napsal, že je to kázání příliš dlouhé – více než 2200 slov, to je dvojnásobek běžného nedělního evangelického kázání. Vím však, že Martin C. Putna své promluvy dovede udělat neobyčejně poutavé, a tak budu mít jen tři jiné formální připomínky.

V době, kdy Ruská pravoslavná církev otevřeně podporuje imperialistickou válku Ruska proti svobodné zemi – Ukrajině, se duchovní ukrajinské pravoslavné církve rozhodli obrátit na koncil představitelů východních církví se žalobou proti patriarchu Kirillovi. Ozývají se výzvy žádající postavení Kirilla před církevní soud. Podobně v různých částech světa roste zděšení nad vedením Ruské pravoslavné církve,

Dovolím si ze svého hlediska doplnit recenzi Zdeňka Emingera. Žena ať v církvi promluví  je totiž kniha, které jsem se nemohla dočkat. Sama jsem se už víckrát zabývala úlohou a postavením žen v církvi a víc než jednou jsem citovala P. Čeňka Tomíška – jeho spis Žena a kněz o tématu, jak se katolická žena má chovati ke knězi, by byl k smíchu, kdyby nebyl zoufale tristní. V kostce shrnuje snad všechny pokřivené představy o ženě, patriarchální předsudky, trapné poučky hraničící s urážkami – to vše na průhledném pozadí úzkostně neurotického prožívání celibátu.

Roku 2007 jsem po cestě do Moskvy publikoval v Lidových novinách, tehdy respektovaném deníku, tento svatopostní fejeton. Bez mého vědomí a souhlasu a kontroly, zda něco nebylo v překladu zkresleno, ho někdo někde přeložil do ruštiny a někde na internetu otiskl. Otiskl ho coby ukázku, jak Zápaďané „nemají rádi Rusko“; známá a groteskní to formule, jako kdyby bylo nějakou morální povinností „mít rád Rusko“.

Před mnoha lety můj velmi dobrý přítel a mexický dominikán Oskar strávil celý čtyřicetidenní Půst ve Rwandě v burundském vikariátu svého celosvětového řeholního řádu.