Odpusť mi, čtenáři, tohle rouhání proti M. L. Kingovi. Bylo to dneska k ránu, a neprobudil jsem se zpocený, ale nekonečně smutný. Šel jsem totiž napříč Staroměstským náměstím, když jsem si všiml malého průvodu, který kráčel směrem od radnice.

Opět se blíží období, ve kterém biskupové rozhodují o změnách kněží ve farnostech. Údajně jsou tyto změny vždy logické a plánované pro dobro kněží a diecézí a vůbec celé církve.

Ještě jednou bych se rád vrátil k diskusi o neměnné přirozenosti. Nikoliv primárně jako k problému filozofickému, ale jako k prubířskému kameni žitého křesťanství. Jako k bodu, který před nás staví otázku, jakým způsobem žít a mluvit o svém křesťanství.

Michal Černý svým článkem K problému přirozenosti jako konstruktu objektivistického paradigmatu vstoupil do – dle našeho soudu důležité – diskuse o lidské přirozenosti a její neměnnosti a kriticky se vymezil proti článku prof. Sousedíka Pojem „přirozenosti“ v současné filozofické a teologické diskusi.

Naříkáte, Farizeové a Zákonníci, nad osudem „Marianského Sloupu“ pražského, ale vy, Huynové, vy Skrbenští, vy Kleinové, vy Tvarůžkové, vy Habsburkové pobořili jste tisíce a statisíce „marianských sloupů“ duchovních…