O skandálním svatováclavském kázání mons. Petra Piťhy toho již bylo napsáno mnohé. To, co však v reakcích takřka chybělo, je odkaz na mezinárodní kontext (ultra)konzervativních náboženských skupin bojujících proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, ale i proti „genderové ideologii“ a právu na potrat.

Debata o tom, co patří k jádru křesťanské víry, trochu připomíná diskusi, co všechno můžeme odsekat z člověka, aby pořád ještě zůstal naživu. Docela hodně. Můžeme postupně ubírat různé koncily a synody, myslitele, dogmata, více či méně závažná prohlášení, vyškrtat pár autorů z prostředí konkurenčních konfesí. Pak ještě zbude evangelium. Tam se tvůrčí činnost nezastaví, protože jsou tu ještě zázraky.

Mnohá sekulární media se netají škodolibou radostí, lidé pověrčiví poukazují na Nostradamovo proroctví, podle kterého by současný papež měl být tím posledním. Protože se provalily moc nepěkné věci, mnozí věřící jsou zarmouceni a znejistěni. Konzervativní kruhy upínají své naděje k návratu před koncil, neboť se domnívají, že tehdy bylo všechno jasné, pevně dané, jako rubriky v misálu. 

Nedávno se na tomto webu objevil text Jiřího Pavlíka o klerikalismu a „sexuálním komplexu katolické církve“, zpochybňující její učení o sexualitě a hledající souvislost s domnělým mocenským nárokem kleriků, kteří mají laikům bránit v křesťanské dospělosti včetně seberealizace na poli intimních partnerských vztahů. Tento text by rád nabídl pohled radikálně jiný, dle našeho mínění nikoli čistě jen „církevnický“ či klerikální, nýbrž zcela evangelní.

Text Jiřího Pavlíka Prokletí klerikalismu a sexuální komplex katolické církve zdařile a záslužně otevírá diskuzi o dvou aktuálních a úzce propojených tématech – klerikalismu a katolické nauce v oblasti lidské sexuality. S určitými obavami přistupuji k několika otázkám, které mi v souvislosti s tímto článkem přicházejí na mysl. Jde o pole, kde vnitrocírkevní i celospolečenská diskuze často připomíná spíš urputný zápas dvou do sebe zaklesnutých zápasníků, než věcný a otevřený dialog.