Naším záměrem bylo přispět k diskuzi, po níž se i ze strany arcibiskupství volá. Naše debaty vzbudily zájem, což se projevilo jak účastí a zapojením těch, kdo přišli přímo k nám do sálu, tak i těch, kdo sledují záznamy debat na sociálních sítích. Byli mezi nimi i přímo zainteresovaní, kněží a členové farních rad. Účast na obou debatách, ovšem především na druhé z nich, mě vede k zamyšlení ani ne tak nad finančními ukazateli a ekonomickými strategie, jakkoli jsou velmi důležité, ale spíše nad východisky a celkovým rámcem nastolené problematiky. 

Zdá se mi, že skupina, která mezi zneužívanými zůstává stále nepovšimnuta, jsou křesťané, kteří uvnitř svých společenství čelí nevšímavosti a spiritualizaci fyzického a psychického násilí, ke kterému dochází kvůli stagnujícímu církevnímu učení, příp. jeho špatné interpretaci.

Na setkání už víc než rok a půl láká pěkná grafika, pochválit by zasloužila také celá komunikační strategie na sociálních sítích. Jenže líbivá fasáda není všechno a obléknout slušivé triko nebo mikinu s potiskem v barvách setkání sice potěší, ale nenaplní.

Jmenování Jana Graubnera pražským arcibiskupem je z mnoha důvodů velkým překvapením, které asi málokdo předpokládal. Nenadálá volba klade mnoho otázek, například: jak dlouho se vlastně nástupce Dominika Duky hledal a kolik neúspěšných kol tzv. terna předcházelo finálnímu rozhodnutí?

Mnozí z biskupů jsou ve vedení diecézí i přes třicet let, rezignaci musí podle kanonického práva podat až ve věku 75 let. Při vší úctě, dovedete si představit, že by byl tak dlouho ve funkci nějaký prezident nebo ministr? Proč zrovna biskupové musí sloužit tak dlouho? To má původ ve staletích, kdy vládli monarchové, a tedy i církev chápala moc monarchicky. Společnost se od té doby změnila, církev moc ne.