Mluvit o sobě je vždycky rizikové. Ale jak píše rabín Lionel Blue, „kážu jen o tom, co znám z vlastní zkušenosti“. Když čtu tzv. duchovní debaty, objevují se tam pořád pojmy jako magisterium a „oficiální stanovisko“ a „dokument“ a „prohlášení“. Jedni jsou provoněni kadidlem, ti druzí sedí na židličkách z bílé umělé hmoty u kafe. Jedni padají na zem, druzí se strašně dlouho modlí vlastními slovy. Pak se divte, že náboženství je pravda, která vyděsí.

A tak jsem si znovu řekl, že ty letošní budou jiné a více duchovní. A ejhle, nevím, kdo přede mnou to řekl, nebo napsal, člověk míní - osud mění. Byla poslední adventní neděle a já musel volat záchranku pro mou mamku, se kterou to přestalo vypadat dobře, a jak už to v mém sci-fi životě bývá, za půl dne jsem do té samé nemocnice musel dorazit já.

„Tato země je naše,“ prohlásil pan prezident Zeman ve svém Vánočním projevu. Jeho slova stojí za zamyšlení – mimo jiné proto, že pan prezident své tvrzení nijak zvlášť nerozvinul. Můžeme si položit otázku, zda je skutečně naše, a pokud ano, co to znamená.

Byl počin Dominika Duky počinem neobvyklým, ba nevhodným? Nikoli. Takovéto modlitby jsou v křesťanských církvích, nejen v katolické, naprosto normální. Slyšet je můžeme ve stovkách kostelů a modliteben neděli co neděli.

Není pochyb, že islámský fundamentalismus je jedním z největších problémů naší doby. Ale stejným problémem je i pravoslavný fundamentalismus, který se k nám šíří zvláště po internetu z Ruska. A problémem je i fundamentalismus katolický, židovský, hinduistický a jakýkoliv jiný. Fundamentalismus je vždycky špatně.