Při pohledu na celkové výsledky KDU-ČSL v evropských volbách získá člověk pocit, že je vše při starém. Kandidátní listina se oproti předchozím létům sice výrazně pozměnila a omladila, ale její celkový „duch“ zůstává stejný.

Bůh stvořil jednotu i různost, církvi by měla být jednota v různosti vlastní. Různost lidí má sloužit k vzájemnému obohacování, nikoliv k  vyvyšování národnostnímu či diktátorskému. Evropské volby rozhodnou křesťané, těch je v Evropě přes 70 %.

Zatímco ještě před třemi desetiletími trvala hlubší výměna názorů mezi lidmi, kteří nebydleli v tomtéž městě, několik týdnů, dnes si můžeme se svými přáteli, ale i nepřáteli vyměnit několik e-mailů denně. Že s možnostmi komunikace dochází v přímé úměře k jejímu zpovrchnění, už bylo napsáno mnohokrát.

Každá mediálně prezentovaná událost, ve které vystupuje účastník menšiny, kterého lze označit nálepkou jako „muslim“, „Arab“, nebo „islamista“, vyvolává vlnu nenávistných komentářů. Kde se tyto reakce berou? A hlavně, jaké mají důsledky?

Kolik z nás říká o svém faráři (a nemusí jít jen o římsko-kat., ale i řecko, protestanty): „je to můj kámoš, jdu s ním rád na pokec, do kina, na večeři či pivo nebo víno“? Jak vlastně dobře známe osoby, které nás mají duchovně vést? Kteří nám dávají rozhřešení, kárají či povzbuzují ve zpovědnici, kážou o životě či smrti, lásce a utrpení?