V České republice stačí málo. Třeba jen to, že se začne vydávat ukradený majetek církvím, okamžitě spustí vlnu závisti a nenávisti.

V poslední době jsme svědky emotivních projevů jak zástupců církví, tak reprezentantů levicových stran, či nových politických uskupení na téma tzv. církevních restitucí.

Při příležitosti neblahého výročí bolševické revoluce (7. listopadu) zaslal provinicál České dominikánské provinicie Benedikt Mohelník předsedům komunistů Vojtěchu Filipovi a sociálních demokratů Bohuslavu Sobotkovi otevřený dopis k tématu tzv. církevních restitucí, které chtějí obě strany revidovat. "Argumenty, které jste vznášeli, byly záměrně lživé, manipulativní a zavádějící. O věcnou diskusi jste nikdy neměli opravdový zájem," píše jim provinciál.

Po celých třiadvacet let od „sametu“ jsem měl pocit, že český národ je morálně stále lhostejnější. Zdálo se mi, že by bylo možno oprávněně hovořit o „morálním nihilismu“. Ošklivými „květy“ tohoto nihilismu byla kupříkladu věta jednoho obviněného, leč neodsouzeného tuneláře: „Doufám, že soud bude posuzovat legalitu, nikoli morálnost mého počínání.“

Nejen volební výsledky, ale i dění, které hned následovalo, poskytuje rozhodně spoustu materiálu k úvahám – a také je jich na všech stranách spousta. Předně myslím, že bychom za debatami o tom, kdo se vlastně nakonec dostal do naší Poslanecké sněmovny, měli vidět problém podstatně zásadnější. Totiž hlubokou krizi samotné zastupitelské demokracie.