Prezident České republiky reflektuje jako její reprezentant rovněž otázky duchovních a náboženských tradic. Zeptali jsme se prof. Jiřího Drahoše na jeho vztah ke křesťanství, k církvím i na jeho osobní vyznání.

Křesťan má jediného Pána. Ježíše Krista. Jeho vykupitelským příběhem, který se rozprostírá v čase jeho pozemského putování a v událostech Kříže a Vzkříšení, má poměřovat sám sebe, svoji cestu a svůj vztah k okolnímu světu. Víra není něčím, co se dá odložit, když se to zrovna nehodí. Víra není apriori známkou slušnosti, ani znamením tzv. lepšího člověka. Je darem božího dětství a pozváním k náročné cestě, jež vede do věčnosti.

V současné poněkud normalizační atmosféře se lež stává standardem každodenního života. Nemyslím tím zatajenou, uchovanou osobní a intimní pravdu, která druhým nepatří, i kdyby ji na člověku loudili sebevíc. Tady má každý, člověka věřícího v Krista nevyjímaje, mravní povinnost tuto pravdu uchovat stůj co stůj.

Jedna věc je jasná hned od začátku. Přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze nesnáší prázdné žvanění druhých, ale ani to své. Nemá rád fňukání tam, kde ho není třeba a kde je hrubě nedůstojné. Než hodiny tlachat o tom, jak je to na světě složité, v jak strašném stavu se církev nachází a jak jsou její hierarchové jakoby vystřižení ze Scorseseho filmů, je lepší se zvednout a jít něco dělat.

Po právě skončených volbách, v nichž se nemalý díl spoluobčanů včetně některých nikoliv bezejmenných křesťanů netajil podporou proti-evropských, proti-muslimských, proti-imigračních, homofobních a k totalitě namířených stran, vyvstává otázka, co z idejí svobodného republikánského státu a demokratického zřízení ještě zbývá a co pro křesťany, zvláště ty katolické, demokracie vůbec znamená.