Opět se blíží období, ve kterém biskupové rozhodují o změnách kněží ve farnostech. Údajně jsou tyto změny vždy logické a plánované pro dobro kněží a diecézí a vůbec celé církve.

Ještě jednou bych se rád vrátil k diskusi o neměnné přirozenosti. Nikoliv primárně jako k problému filozofickému, ale jako k prubířskému kameni žitého křesťanství. Jako k bodu, který před nás staví otázku, jakým způsobem žít a mluvit o svém křesťanství.

Michal Černý svým článkem K problému přirozenosti jako konstruktu objektivistického paradigmatu vstoupil do – dle našeho soudu důležité – diskuse o lidské přirozenosti a její neměnnosti a kriticky se vymezil proti článku prof. Sousedíka Pojem „přirozenosti“ v současné filozofické a teologické diskusi.

Naříkáte, Farizeové a Zákonníci, nad osudem „Marianského Sloupu“ pražského, ale vy, Huynové, vy Skrbenští, vy Kleinové, vy Tvarůžkové, vy Habsburkové pobořili jste tisíce a statisíce „marianských sloupů“ duchovních…

Hned zkraje jeden citát: „Biskupové, kteří učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě u všech jako svědkové božské a katolické pravdy. Věřící jsou povinni shodnout se s výrokem svého biskupa ve věcech víry a mravů, předneseným v Kristově jménu, a k němu vnitřně přilnout náboženskou poslušností,“ čteme ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium schválené na II. vatikánském koncilu (čl. 25).