V kázání prof. Tomáše Halíka na třetí postní neděli mě zaujala poznámka, v níž kazatel označuje pojetí neměnné lidské přirozenosti za historický konstrukt, tedy za myšlenkový útvar, který nemá věcný základ.

Probíhající Velikonoce uprostřed celosvětového koronarovirového běsnění. Nouzový stav s epidemiologickými opatřeními uzavřel pro věřící lid katedrály, kostely, modlitebny. Ve strachu z nákazy, ve strachu jeden z druhého sedíme tiše s úzkostí před mřížemi jejich předsálí nebo hledíme na jejich zavřené brány.

Tohle je obrovské vítězství nejen George Pella, který se mohl poprvé po roce zase svobodně nadechnout, a jeho podporovatelů, kteří investovali miliony do jeho obhajoby, ale také zvrat v příběhu o předpojatosti, jenž církev spřádala po celá ta léta od chvíle, kdy si melbournská policie pro kardinála v Římě přišla.

„Rytířský“ postoj zahrnuje – pokud nelze jinak – i jasné veřejné slovo k aktuálnímu dění a opakované osobní setkání, když se něco stane. Ne však otloukání kotníků ohnutou násadou z dálky, jinotaje mezi řádky a zdánlivou nadstranickost, jak se aktuálně hodí.

Pan prof. Petráček se v kontextu odpovědi Š. Sirovátkovi vyjádřil k mé studii o myšlenkovém pozadí některých pojmů v Istanbulské úmluvě. Tento oddíl nadepsal „jak nevést debatu o genderu“, což je opravdu trefné, protože odpověď pana profesora je v tomto ohledu skutečně ilustrativní.