V neděli 21. května 2017 po společné modlitbě Regina Caeli, která během velikonoční doby nahradila tradiční nedělní modlitbu Anděl Páně, papež František oznámil konání konzistoře dne 28. června 2017 (tj. v předvečer slavnosti sv. Petra a Pavla) spojené se jmenováním pěti nových kardinálů. Jednalo se o překvapivé oznámení.

Pozoruhodně vyváženým textem se němečtí biskupové vyjádřili k reformním snahám papeže Františka, které nejvýrazněji dokládá jeho exhortace Amoris laetitia a už v letech 2014/2015 konaná biskupská synoda o rodině. Velkou pozornost budí jeho druhá část, nadepsaná Zacházení s křehkostí, doprovázení, rozlišování, v níž autoři konstatují, že přes počáteční dobrou vůli a odpovědnou přípravu může manželský projekt společného života ztroskotat. 

Pokud existuje nějaká katolická analogie cesty Richarda Nixona do Číny, možná to je papežova cesta do Ecône, hlavního sídla Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). Celý pontifikát papeže Františka, jenž byl nazván „nejneobvyklejším stavitelem mostů“, je poznamenán rostoucím počtem vstřícných gest směřujících k tradicionalistickým skupinám založeným francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem v roce 1970, které byly ve formálním schizmatu s církví mezi lety 1976 a 1988.

Jsem ženatý katolický kněz z Bosny. Vystudoval jsem teologii, stal jsem se farářem, ale pak jsem se oženil. I z tohoto důvodu církevní kruhy neposlouchají můj hlas úplně rády, ale není to ten největší problém. Já rád mluvím konkrétně. I náš Bůh je konkrétní – narodil se jako člověk, má tělo – a proto musí být konkrétní i křesťanská teologie. Na začátek řeknu, že neexistuje teologie bez biografie. Já mám křesťanské i muslimské předky. Oba moji rodiče jsou křesťané, ale maminka pochází z muslimské rodiny. Díky tomu jsem od začátku vůči islámu intuitivně otevřenější. Skutečnost, že vedle sebe existuje křesťanství a islám, není automaticky něco skvělého, ale je to šance, aby ve společnosti nebyl strach.

My, ekumenicky angažovaní křesťané, očekáváme konečně činy. Společné prohlášení se bohužel nevyjadřuje k nečinnosti oficiálních církevních představitelů v rozhodujících otázkách a ignoruje praktickou ekumenu, která se již dlouho pěstuje v mnoha evangelických i katolických obcích a skupinách.