Mám to štěstí, že jsem dlouhá léta slýchal svědectví dnešních osmdesátníků a devadesátníků o církvi, která byla v nejtěžších chvílích této země i za cenu sebeoběti ochotna pomáhat nejpotřebnějším. Vzory mi nechybí.

Skoro všichni vládcové světa říkají, že jsou pro obyčejné lidi a proti elitám. „Obyčejný člověk“ versus „elity“. Dvojí pojem, dvojí lež.

Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou.

Jarní krize a události okolo pandemie obnažily řadu trendů a některé z nich akcelerovaly. Církve a náboženský život nejsou výjimkou. Základní poselství kovidové krize se nám nebude líbit, ale svojí razancí nám dává velkou šanci.

Rozpory, nesoulad, svár nevadí tam, kde už na počátku prvního špatného slova a prvního zlého činu člověk kdesi v hloubi srdce touží po smíření a odpuštění. Nežijeme v ideálním světě dokonalých vztahů, lidí, společností, církevních komunit.