Pascal, známý spíš jako exaktní vědec, byl nejen podle mého mínění úplně nejvíc teolog. Způsob, jakým se věnoval teologickým a spirituálním tématům, byl i na tehdejší dobu výjimečný a předznamenal dobu 20. století a čas, v němž žijeme my.

Mýlil by se ten, kdo by chtěl přihlásit knihu básníka Adama Borziče Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí do soutěže o nejlepší knihu r. 2026 s environmentální, či dokonce teologickou tematikou. Borzičova kniha je totiž rozsáhlou básní v próze, chvalozpěvem na naději, kterou lidé pokorného srdce vkládají do Matky Země, která se snad svými tajemnými silami zachrání před konečným rozebráním na součástky.

Postava svaté Heleny ukazuje, že ženy v dějinách církve rozhodně nestály jen v pozadí. Nebyla knězem ani teoložkou, a přesto měla vliv, jednala samostatně a podle tradice se vydala hledat Kristův kříž a našla ho. Byla uprostřed dění. Ne náhodou se stává inspirací i pro dnešní věřící.

Evangelium o vzkříšení mrtvého Lazara (J 11,1-44) líčí jedno z posledních a nejvýraznějších znamení, která Ježíš vykonal před svou vlastní smrtí a zmrtvýchvstáním. Proč Ježíš čekal celé dva dny, i když věděl, že Lazar umírá? To je jedna z nejhlubších otázek celého příběhu o Lazarovi. Věděl o jeho stavu, ale místo toho, aby začal urychleně balit na cestu, pronese zvláštní větu: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“

Je-li víra vztah mezi člověkem a Bohem, pak potřebujeme s Bohem komunikovat, potřebujeme se modlit. A modlitba má tisíce podob. Nejčastější hříchy, které slýchám ve zpovědích, se týkají modlitby: málo jsem se modlil, nesoustředil jsem se při modlitbě, snažím se číst Bibli, ale moc jí nerozumím…