Vážený bratře kardinále, jménem svým a jménem celé řady evangelických věřících Vás prosím o pomoc ve věci vyřešení tohoto narůstajícího konfliktu, který může velmi poničit to, co jste i Vy léta budoval na ekumenickém poli.

Zdeněk Eminger chápe můj text jako součást polemiky o knize Štěpána Smolena Cesta na Západ. Správně ovšem konstatuje: „Vojtěch Novotný neříká, na čí straně stojí.“ Neudělal jsem to. Neumím totiž takový postoj zaujmout.

Se zájmem jsem si přečetl esej teologa a filozofa Vojtěcha Novotného, který je zároveň děkanem Katolické teologické fakulty v Praze. V jeho analyticky laděném textu jsem pro sebe našel některé zajímavé myšlenky a teze. Jde však o úvahu svou stavbou a stylem, mám za to, určenou dovnitř teologizujícího prostředí. Jeho reakce na článek Norberta Schmidta, resp. Smolenovu knihu „Cesta na Západ“, se v úvodu paradoxně zříká polemiky (ač polemizuje) a ani v detailech nenaznačuje, kde se na každodenní lidské úrovni nachází konkrétní prolnutí.

Je známo, že papež František dělá čas od času neomalené nebo politicky nekorektní vtípky. Kroucení hlavou a zdvižená obočí vyvolal například stereotypními poznámkami o tchyních a občasnými zmínkami o ženách jako třešničkách na dortu.

Marek Vácha se v textu pro Respekt podíval na svět očima ďábla a všiml si jeho působení všude v naší zemi. Ďábel podle něj vedl kroky popíračů změny klimatu, jakým je například Václav Klaus, ale stejně tak nakazil i novináře píšící o pálení knih nebo o kázání Petra Piťhy. Ďábel inspiruje „dobré“ lidi, aby nelétali letadly a aktivistky, aby neměly kvůli klimatické změně děti, a přitom dále pěstuje řepku a rozdmýchává vojenské konflikty. Marek Vácha takto shrnul podivnou změť vážných společenských problémů.