Téměř rok po odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka je situace v církvi, nejen na Slovensku, stále bolestná. Je potřeba se k věci vrátit a poctivě ji přešetřit. Pokusíme se podívat na věc očima nejen obyčejného katolíka, který se ptá proč, ale také očima kněze, řádového bratra.

Současná krize české společnosti je systémová i mravní. Důkazem oné druhé krize jsou také mediální reakce na události, které vedly k pádu vlády.  Připomeňme si v několika tazích onen bizarní cirkus, jehož autorem by mohl být kdesi v zadním koutě nebes potutelně se smějící Jaroslav Hašek.

Zjednodušuji pro tento článek slovo postmoderna na označení ještě mladého 21. století, ve kterém běžný Euroobčan prožívá jakési zklamání z moderny minulých století, kdy mu byly slibovány různými ideologiemi ráje na zemi, které přijdou, pokud se člověk osvobodí od nějakých božských mýtů a postaví se pouze na „své nohy“.

Je paradoxem, když ostrý kritik církve jde psát něco, s čím nakonec bude církev hájit. Jenže je mi nepříjemné číst kolem sebe neustále ty nesmysly kolem církevních restitucí a bláboly politiků, které se nezakládají na faktech. Tento článek bude tedy stručným kompendiem fakt kolem církevních restitucí pro ty, kdo o ně mají zájem. Pro ostatní, jděte bez váhání jinam, do diskusí na iDnes, Blesku nebo do grémia ČSSD.

Před laiky i duchovními profesionály stojí v souvislosti s restitucemi veliká výzva. Domnívám se, že je nutno uvést 2. vatikánský koncil v Česku skutečně do života. Problémy společnosti jsou velice hluboké. I naše církev má závažné problémy. Nezačneme-li je řešit v otevřené spolupráci kněží a laiků, nepozdvihneme naši církev z propadu.