Ústřední rada „dočasně zbavila patriarchu ThDr. Jana Schwarze všech jeho funkcí a služeb do úplného dořešení této věci na k tomu svolaném mimořádném sněmu“ právě na základě návrhu církevního kárného výboru ze dne 10. 5. t. r. Důvody jsou obecně známy. Mohu odkázat na tiskovou zprávu předsednictva ústřední rady a biskupské rady ze dne 17. května t. r. Patriarcha medializováním nepodložených a neověřených obvinění poškodil CČSH. Dále je konstatováno osobní i profesní selhání v podobě personální i finanční destabilizace ústředí církve, které „skončilo mnohamiliónovým vnitřním dluhem.“ Velmi vážnou skutečností je také to, že patriarcha nechal na ministerstvu kultury zaregistrovat pouze části Ústavy CČSH a to navíc ve znění, které není identické se zněním přijatým usnesením církevního sněmu.

Ve veřejnoprávní televizi, a i třeba na NOVĚ, je prostor pro to, co lze nazvat misií nebo evangelizací. Jakmile si vytvoříme svoji vlastní stanici, tak si vysíláme pro sebe. To je na celém světě naprosto jednoznačně dokázáno. To se stalo všude a vždycky. Takzvané evangelizační stanice v Americe jsou revitalizační, lidé si je platí, aby v nich slyšeli to, co chtějí slyšet, a tak si přes médium potvrdili svou vlastní pravdu a důležitost. To není evangelizace, to je mediální masáž.

Pravda není žádná chudinka, kterou je třeba okopávat, vytahovat na světlo. Co to je za pravdu, kterou je třeba dávat do skleníčku, aby na ni nefouklo, a držet ji na sluníčku? Jde o to, že naše články a pořady postrádají základní rozměr žurnalistiky. Žurnalista se musí pořad ptát. Musí se ptát i nepříjemně, aby se dozvěděl něco opravdového, aby to nebyly jen nahrávky na smeč, jak vídáváme v těch starých filmech – „pane řediteli, bouchněte si“. Připravit to tak, aby si pán ředitel zasmečoval a vyhrál. To není žurnalistika.

Oratorium Svatá Zdislava začal komponovat Miloš Bok (1968) na objednávku dominikánského řádu již v devadesátých letech a dokončil je v roce 2002. Rozsáhlá a náročná kompozice ztvárňující život a záslužné skutky této známé světice je hudebním obsazením určena pro sóla, smíšený a dětský sbor, varhany a orchestr. Dosud se oratorium dočkalo pouze dílčích, ale zato velmi úspěšných provedení. Paralelně se vznikem oratoria vytvořil Miloš Bok i jeho klavírní výtah – samostatnou dvoudílnou klavírní sonátu. Prvním, kdo velmi náročnou skladbu veřejnosti představí, bude vynikající klavírista a lisztovský interpret Václav Krahulík (1966).

"Dějiny protireformace jsou dodnes otevřenou ránou už proto, že mnozí potomci českých exulantů ještě trpí následky té doby. Někteří evangelíci se považují ze svého pohledu na dějiny za spravedlivější než katolíci, a mnozí katolíci jsou přesvědčeni o tom, že protireformace nikomu příliš neublížila a přinesla nakonec dobré ovoce", říká Edita Štěříková. Studovala historii a archivnictví na FF UK v ročníku s Miloslavem (tehdy ještě ne "kardinálem") Vlkem, mnoho let se - doma i v německém exilu - věnovala tématu českých pobělohorských exulantů a nyní se podílí na práci evangelicko - katolické Komise pro studium dějin protireformace.