Jsme v devátém měsíci syrské revoluce, vládne příjemné ovzduší, jasný měsíc svítí na obloze, vane něžný vánek a noc je tichá, ale chybí v ní milenci, jakož i jiné projevy lidské nebo zvířecí přítomnosti. Za této měsíčné noci vzpomínám na zážitky předešlého dne, od rána až do této chvíle.

Když jsem letos zjistil, že nás naši biskupové zvou na Národní eucharistický kongres (NEK), vzbudilo to ve mně očekávání. V našem městě je činných několik křesťanských církví. Napsal jsem proto příslušným farářům, kazatelkám či pastorům o tom, že naši biskupové pořádají NEK. A také, že bych k eucharistickému tématu rád přispěl účastí celé své rodiny na jejich eucharistické hostině, pokud je taková účast římskokatolíků možná.

Na svůj komentář v rámci vysílání České televize jsem si připravoval faktografické podklady z mnoha zdrojů, mimo jiné i ty, které se týkaly velkého shromáždění našich věřících před osmdesáti lety, jež bylo spojeno také s velkou eucharistickou adorací.

Marťan působí jako „obyčejný“ film. Je tak obyčejný, až je pozoruhodný. Pokusím se vysvětlit, jak to vlastně myslím. Marťan by mohl být akčním filmem. A skutečně akční je, ale člověk by skoro řekl, že tak nějak cudně. Ve filmu chybí jakékoli moralizování. A to přesto, že líčí celou řadu důležitých rozhodnutí, která mají morální dosah.

Oceňuji klidný tón reakce pana kardinála Dominika Duky a čas, který jí při svém pracovním zatížení věnoval. Rovněž oceňuji, že přijal několik mých poznámek k televiznímu přenosu hlavní bohoslužby Národního eucharistického kongresu v Brně jako zamýšlený příspěvek k reflexi působení katolické církve v České republice a představil svůj pohled na věc. Nemám v úmyslu zabředat do nekonečné výměny názorů prostřednictvím médií, přesto si dovolím zareagovat.