Felix Maria Davídek byl mnohými považován za génia, jinými za duševně chorého, dalšími za duševně chorého génia. Davídek byl bezesporu osobností rozporuplnou, vynikal vysokou inteligencí, ale také povahovými zvláštnostmi, pro které nebylo snadné hodnotit jej jednoznačně pozitivně.

Keď som prvý raz videl Bergólia, vo chvíli keď sa stal pápežom Františkom, ako vstúpil na balkón nad Námestím svätého Petra a čakajúci zástup oslovil: „Bon giorno“ a potom  zhromaždených poprosil  aby ho požehnali, vravel som si: „Koho mi ten človek, pripomína, kde som už takého človeka videl?“ Vtom mi to doplo... Jasné! Celkom ako António. Ten človek plný čírej ľudskosti mi pripomína Tónka Srholca.

Mluvit o sobě je vždycky rizikové. Ale jak píše rabín Lionel Blue, „kážu jen o tom, co znám z vlastní zkušenosti“. Když čtu tzv. duchovní debaty, objevují se tam pořád pojmy jako magisterium a „oficiální stanovisko“ a „dokument“ a „prohlášení“. Jedni jsou provoněni kadidlem, ti druzí sedí na židličkách z bílé umělé hmoty u kafe. Jedni padají na zem, druzí se strašně dlouho modlí vlastními slovy. Pak se divte, že náboženství je pravda, která vyděsí.

„Kde se narodil židovský král?“ ptají se v Jeruzalémě na ústřední postavu (Mesiáše) očekávanou židy podle „Staré“ smlouvy s Bohem překvapivě pohané – mágové z Východu (Arábie), kraje moudrých astrologů. Mudrce přivedla ke králi Herodovi zřejmě falešná a dosud velmi rozšířená představa, že záchrana světa je nějak spojena s vládnoucími strukturami.

A tak jsem si znovu řekl, že ty letošní budou jiné a více duchovní. A ejhle, nevím, kdo přede mnou to řekl, nebo napsal, člověk míní - osud mění. Byla poslední adventní neděle a já musel volat záchranku pro mou mamku, se kterou to přestalo vypadat dobře, a jak už to v mém sci-fi životě bývá, za půl dne jsem do té samé nemocnice musel dorazit já.