V posledním vydání časopisu Universum se Michal Kaplánek velmi kriticky a emotivně zamýšlí v textu nazvaném „Občanská statečnost v církvi?“ nad souvislostmi návštěvy kardinála Burka v České republice. Jako děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kterou autor v textu zmiňuje, bych se k této věci rád vyjádřil a uvedl je na pravou míru.

Italská společnost obrací pozornost k věznicím. Případ Anise Amriho, berlínského vraha, který se radikalizoval právě zde, odhaluje tento společenský fenomén. Islám je totiž ve věznicích v Itálii druhým nejčastějším náboženstvím, hned po katolicismu.

Na podzim se v Praze sešli delegáti pěti církví, které se v České republice hlásí ke Společenství protestantských církví v Evropě (CPCE). Církve sdružené v tomto společenství se hlásí k tzv. Leuenberské konkordii. Významným bodem konkordie je přitom vyhlášení tzv. společenství kazatelny a stolu Páně napříč církvemi různých protestantských konfesí a v různých zemích. V praxi tato domluva znamená, že křesťané členských církví mohou společně slavit bohoslužbu včetně svátostí, vzájemně si uznávají svátosti i službu ordinovaných služebníků.

Vnímání sebeoběti Jana Palacha bylo rozporné od samého počátku. V době, kdy Jan Palach dokonal svůj čin, si ho naprostá většina národa velmi vážila, byť mnozí jeho čin považovali za nesprávný, a to buď z důvodů náboženských, nebo kvůli přesvědčení, že živý člověk toho z principu dokáže víc než mrtvý. Domnívám se, že všechna pro a proti, uváděná těsně po Palachově činu, zaznívají i dnes, 48 let po této události.

Evropský soud pro lidská práva dne 10. ledna 2017 zveřejnil rozhodnutí, ve kterém neshledal důvodnou stížnost muslimských rodičů na postup švýcarských institucí, jež neumožnily jejich devítileté a sedmileté dceři alternativu k povinným hodinám plavání navštěvovaným dětmi obou pohlaví. Jaké úvahy vedly švýcarské orgány a štrasburský soud k odmítnutí žádostí vycházejících z náboženského přesvědčení rodičů?