Dovoluji si nesouhlasit s P. Tomášem Halíkem. Přesněji řečeno, nejde ani tak o nesouhlas, jako spíš o jiný úhel pohledu. Svatého Otce Františka bychom u nás rádi uvítali. Nemůžeme ho ovšem jen tak přátelsky pozvat a nemůže tak učinit ani biskupská konference. Papež je hlavou státu, a tak může být pozván jen oficiálně, rovněž hlavou státu, tedy prezidentem. A tím je Miloš Zeman. Předesílám, že s panem prezidentem nejsem na jedné struně a mám vůči němu mnohé výhrady. Nicméně papeže k nám nikdo jiný pozvat nemůže. Dokonce nevylučuji ani to, že Miloš Zeman se tímto způsobem chce populisticky zviditelnit, ale tuto možnost nepovažuji za rozhodující.

Jsem ženatý katolický kněz z Bosny. Vystudoval jsem teologii, stal jsem se farářem, ale pak jsem se oženil. I z tohoto důvodu církevní kruhy neposlouchají můj hlas úplně rády, ale není to ten největší problém. Já rád mluvím konkrétně. I náš Bůh je konkrétní – narodil se jako člověk, má tělo – a proto musí být konkrétní i křesťanská teologie. Na začátek řeknu, že neexistuje teologie bez biografie. Já mám křesťanské i muslimské předky. Oba moji rodiče jsou křesťané, ale maminka pochází z muslimské rodiny. Díky tomu jsem od začátku vůči islámu intuitivně otevřenější. Skutečnost, že vedle sebe existuje křesťanství a islám, není automaticky něco skvělého, ale je to šance, aby ve společnosti nebyl strach.

My, ekumenicky angažovaní křesťané, očekáváme konečně činy. Společné prohlášení se bohužel nevyjadřuje k nečinnosti oficiálních církevních představitelů v rozhodujících otázkách a ignoruje praktickou ekumenu, která se již dlouho pěstuje v mnoha evangelických i katolických obcích a skupinách.

Na spochybňovania exhortácia Amoris laetitia zareagovali viacerí pastieri. Washingtonský kardinál Donald William Wuerl pripomenul: „Absolvovali sme dvojročný proces a ten vyústil do dokumentu, ktorý je jasne dokumentom konsenzu a jasne zakorenený v tradícii Cirkvi“. Tiež parafrázoval riadky Lumen gentium: „Biskupi spolu s Petrom, a nikdy bez neho, sú zodpovední za Cirkev.“

Teolog Oto Mádr a kardinál Miloslav Vlk patřili k lidem, se kterými jsme se setkali my, co jsme po roce 1990 nějak vstoupili do veřejného prostoru. Tehdy jako mladí dravečkové, co neuznávali zásluhy starců, přičemž stařec byl každý, kdo byl o dvacet let starší, než jsme byli my sami. My byli liberální (někdy jen zdánlivě) dravečkové, dnes jsou dravečkové tridentští.