„Tvoje země se připravuje na válku?“ zeptal se mě jeden zahraniční kolega. „Proč myslíš?“ odvětil jsem? „Pořád se v novinách objevují pastýři ve stíhačkách, v tancích, v uniformách, s helmami na hlavě a v neprůstřelných vestách.“ „To není tak, jak si myslíš,“ řekl jsem. „Jen se u nás někde trochu posunul rozměr duchovní služby.“

Podnět k tomuto článku zavdalo několik vět od jednoho čtenáře. Napsal mi: „…může Bůh trpět? Domnívám se, že nikoliv (pomíjím teď pochopitelně utrpení Ježíše Krista – Bohočlověka)." - S tímto porozuměním Bohu srdečně nesouhlasím a pokusím se krátce vyložit proč.

Už ve svém listopadovém komentáři jsem vyzýval k větší obezřetnosti pražského arcibiskupství vůči snahám o zneužití hlasu církve ve prospěch politické moci. Zároveň jsem vyslovil přání, aby kardinál Duka projevil větší ohled na věřící, kterým nejsou všechny jeho kroky zcela srozumitelné a kteří si pak leckdy kladou otázky, zda ta či ona aktivita je vůbec ku prospěchu církve a jejího působení. 

Historie i současnost zná přesvědčení církve, že má světu a společnosti co dát. Nalezneme to v různých církevních tradicích a různých dobách. Možná nejcharakterističtější je v tomto směru vrcholný středověk s výraznou osobností papeže Řehoře VII. (papežem 1073 – 1085). Ten dal zřejmě hlavní impuls k uskutečňování velkolepé (a problematické) církevní vize, aby se církev stala „organizovaným posvětitelem celého světa“. A mělo jít o více než posvěcování, na Západě se, pod tehdy již centralizovaným řízením církve, měla společnost uspořádat jako do značné míry unifikovaně „křesťanská“.

Více než rok jsem se snažil přesvědčit úředníky z HK diecéze, že je nutné se společnými prostředky farností hospodařit transparentně. Pokoušel jsem se o to dopisy diecézním úředníkům, schůzkou s vikariátním vikářem i přesvědčováním ekonomické rady naší farnosti k angažovanosti v této věci. Neuspěl jsem.