Křesťanští voliči se často nacházejí před volbami různého typu v problematickém rozpoložení. Řeší dilema, komu dát svůj hlas, který představuje i vyjádření jejich morálních a hodnotových postojů. A to bez ohledu na to, k jakému názorovému proudu se ten který křesťan hlásí: ke konzervativnímu, neokonzervativnímu, křesťansko-sociálnímu, křesťansko-demokratickému, liberálnímu či environmentálnímu.

Se spisovatelem Milošem Doležalem o zvláštních okolnostech, které vedly k napsaní nové knihy, o tlaku na číhošťskou farnost, vyšetřovateli StB Ladislavu Máchovi i osobním setkání s P. Josefem Toufarem.

V loňském jubilejním roce bylo o Druhém vatikánském koncilu napsáno skutečně mnoho. Přesto se stále objevují určité pochybnosti o tom, zda bylo jeho svolání na místě, zda řešil skutečně vážné problémy a zda reformy, které přinesl, ať již z pohledu ekumenismu nebo liturgie, nebyly nasměrovány špatným směrem. Rádi bychom ukázali, že manipulační prostor koncilu byl podstatně užší, než se běžně míní, tedy že většina závěrů je svým způsobem kompromisním maximem možného.

Historická paměť je trestuhodně krátká a proto mainstreamoví žurnalisté přivítali setkání římského papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla jako přelomovou událost. Některé zprávy jakoby naznačovaly, že pravoslaví a římskokatolická církev se tu setkávají poprvé od takřečeného velkého schizmatu. Avšak snahu posílit jednotu oslabenou historickými událostmi projevují obě tyto významné historické větve křesťanstva již od doby po II. vatikánském sněmu Církve římskokatolické (1962 – 1965).

Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.