Původně jsem nechtěl příliš na článek Trapná prezentace politiků na Národní svatováclavské pouti 2016 a skutečný odkaz Václava Havla, který uveřejnil  magazín Christnet.eu  příliš reagovat. Už proto, že podobnou reakci jsem od Martina Vaňáče očekával. Pominu-li skutečnost, že místo osobní účasti ve Staré Boleslavi se opírá o televizní přenos, tak ke kritice účasti politiků na této akci stojí za to doplnit, že se Národní svatováclavská pouť koná v Den české státnosti. Proto mi právě ona přítomnost nepřijde nijak překvapivá. 

Papež František v sobotu předsedal v Tbilisi bohoslužbě před poloprázdným stadionem poté, co gruzínský pravoslavný patriarchát na liturgii nevyslal svou delegaci, ačkoli to Vatikán původně ohlásil. Po návštěvě Gruzie odjel do muslimského Ázerbájdžánu, kde strávil v neděli deset hodin. V metropoli Baku, kde se jen asi 300 místních obyvatel hlásí ke katolické víře, ocenil místní věřící a povzbuzoval je k udržení víry.

Každoroční účast politiků na Národní svatováclavské pouti je předmětem kritiky, neboť spíše než příkladným modelem kooperace mezi státní a církevní mocí je jen ukázkou zneužívání bohoslužebného slavení k dílčím politickým účelům.

Přesně před osmi sty lety oficiálně vznikl Řád bratří kazatelů (Ordo Fratrum Praedicatorum), jehož příslušníci bývají podle svého zakladatele nazýváni též dominikáni. Svatý Dominik, civilním jménem Domingo de Guzmán, ve skutečnosti nový řád založil již v roce 1215, ale až o rok později se mu dostalo schválení od papeže Honoria III.

Těch téměř třicet kapitol Heryánových setkávání, meditací a biblických exegezí vás zasáhne a možná i promění. Autor se v nich nestylizuje do role kazatele nebo vědce. Vzletné způsoby projevu jsou mu cizí. Vypráví tak, jako by mluvil se svým kamarádem v tramvaji, na fakultě nebo cestou na bohoslužbu.