Keď som prvý raz videl Bergólia, vo chvíli keď sa stal pápežom Františkom, ako vstúpil na balkón nad Námestím svätého Petra a čakajúci zástup oslovil: „Bon giorno“ a potom  zhromaždených poprosil  aby ho požehnali, vravel som si: „Koho mi ten človek, pripomína, kde som už takého človeka videl?“ Vtom mi to doplo... Jasné! Celkom ako António. Ten človek plný čírej ľudskosti mi pripomína Tónka Srholca.

Mluvit o sobě je vždycky rizikové. Ale jak píše rabín Lionel Blue, „kážu jen o tom, co znám z vlastní zkušenosti“. Když čtu tzv. duchovní debaty, objevují se tam pořád pojmy jako magisterium a „oficiální stanovisko“ a „dokument“ a „prohlášení“. Jedni jsou provoněni kadidlem, ti druzí sedí na židličkách z bílé umělé hmoty u kafe. Jedni padají na zem, druzí se strašně dlouho modlí vlastními slovy. Pak se divte, že náboženství je pravda, která vyděsí.

„Kde se narodil židovský král?“ ptají se v Jeruzalémě na ústřední postavu (Mesiáše) očekávanou židy podle „Staré“ smlouvy s Bohem překvapivě pohané – mágové z Východu (Arábie), kraje moudrých astrologů. Mudrce přivedla ke králi Herodovi zřejmě falešná a dosud velmi rozšířená představa, že záchrana světa je nějak spojena s vládnoucími strukturami.

A tak jsem si znovu řekl, že ty letošní budou jiné a více duchovní. A ejhle, nevím, kdo přede mnou to řekl, nebo napsal, člověk míní - osud mění. Byla poslední adventní neděle a já musel volat záchranku pro mou mamku, se kterou to přestalo vypadat dobře, a jak už to v mém sci-fi životě bývá, za půl dne jsem do té samé nemocnice musel dorazit já.

„Tato země je naše,“ prohlásil pan prezident Zeman ve svém Vánočním projevu. Jeho slova stojí za zamyšlení – mimo jiné proto, že pan prezident své tvrzení nijak zvlášť nerozvinul. Můžeme si položit otázku, zda je skutečně naše, a pokud ano, co to znamená.