Již téměř rok usilujeme s několika přáteli zachránit některé křesťany z Iráku. Po celou tu dobu se vede stále intenzivnější celospolečenská diskuse o tom, zda vůbec nějaké běžence přijímat, a pokud ano, jaké. Zapáleně se diskutuje i v křesťanských kruzích. Tento článek se bude věnovat jednomu dílčímu aspektu této diskuse, a sice tomu, jak chápat verš z Gal 6,10: „Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.“

Do doprovodného programu festivalu Prague Pride se poprvé v jeho několikaleté historii zapojí i římskokatolická farnost. Ve středu 12. srpna se od 18.00 uskuteční v pražské Akademické farností při kostele Nejsvětějšího Salvátora přednáška a diskuse s jeptiškou Jeannine Gramick, spoluzakladatelkou hnutí New Ways Ministry, která se ve Spojených státech už od sedmdesátých let věnuje LGBT lidem, kteří se nechtějí vzdát svého místa v církvi.

Ve středověku existovaly tři hlavní poutě, které by měl křesťan vykonat. První byla do Svaté země, druhá do Říma a ta třetí do Santiaga de Compostella k hrobu Ježíšova apoštola sv. Jakuba. Pět let jsem odolával přáním své manželky, která si přála tuto pouť vykonat. Mě však představa, že bych měl jít někam pěšky, a to ještě ke všemu minimálně 100 km, přímo děsila.

Debata o tom, zda by se v církvi měly zavést konkrétní lhůty pro vykonávání církevních úřadů, které vzbudil článek Martina Vaňáče, ukazuje některá nepochopení, která se objevují u jistého typu věřících. Nejde přitom jen o vztah k církevním úřadům, ale o zdravý postoj k autoritám jako takový.