Tradice proti reformě: boj o směr ve Vatikánu – vedený s otevřeným hledím a někdy tvrdými škrtidly – zanechává hluboké jizvy. Jak dlouho ještě vydrží papež František držet kurs?

Po velkém schizmatu, kdy se v roce 1054 rozdělila západní a východní církev, přišlo další dělení církví začátkem 16. století z Německa. Před 500 lety – 31. října 1517 – vystoupil ve Wittenbergu augustiniánský mnich a profesor morální teologie Martin Luther s 95 tezemi, ve kterých kritizoval to, co považoval za zneužívání náboženství, především tehdejší praxi kupčení s odpustky. Spustil tím celoevropské reformní hnutí, které navždy změnilo Evropu i křesťanství.

Ke svým prvním skutečným volbám jsem se dostal krátce před svým čtyřicátým rokem. Od té doby jsem žádné nevynechal. S výjimkou dvou nebo tří voleb senátních ale vždycky dopadly úplně jinak, než bych si přál. Uspěly v nich vždy ty strany, které bych si já za své reprezentanty rozhodně nevybral. Tak tomu bylo pochopitelně i tentokrát.

Po právě skončených volbách, v nichž se nemalý díl spoluobčanů včetně některých nikoliv bezejmenných křesťanů netajil podporou proti-evropských, proti-muslimských, proti-imigračních, homofobních a k totalitě namířených stran, vyvstává otázka, co z idejí svobodného republikánského státu a demokratického zřízení ještě zbývá a co pro křesťany, zvláště ty katolické, demokracie vůbec znamená.

V pondělí 23.října si Pán života a smrti zavolal k sobě Františka Beneše, saleziánského kněze. Dvacet šest let pečoval o farnost v Litomyšli. Píšu-li za Litomyšlské, tak jsme v něm měli duchovního otce věřících i nevěřících. A píšu to i osobně. V posledních třech letech, vlastně od začátku mého působení v Litomyšli (jako kazatele Církve bratrské, pozn. red.), jsme stávali vedle sebe jako bratři.