Marie Kolářová ve svém příspěvku „Pochybnosti a jistoty konzervativců“ zmiňuje, že Achillovou patou konzervativního myšlení je „obtíž stanovit, co je skutečně neměnné“, a že za tvrzením, že rozvedení a znovu sezdaní nemohou přistupovat ke sv. přijímání, protože se „jedná o nadčasově platné a neměnné jádro katolické víry“, stojí „především poněkud povrchní znalost nauky církve ohledně manželství“.

Provinciál mariánů nevydržel různorodost. Tím, že zacpal otci Adamovi ústa, nám říká, že strach je nejlepší odpovědí na rozmanitost hlasů, na hledání komplikovaných odpovědí. Zákaz místo potýkání se s tajemstvím lidského života. Ale v naší církvi je mnoho takových, jimž se svět zdá jednoduchý a nekomplikovaný. Právě v tom je ovšem tragédie a krize křesťanství.

Jedna věc je jasná hned od začátku. Přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze nesnáší prázdné žvanění druhých, ale ani to své. Nemá rád fňukání tam, kde ho není třeba a kde je hrubě nedůstojné. Než hodiny tlachat o tom, jak je to na světě složité, v jak strašném stavu se církev nachází a jak jsou její hierarchové jakoby vystřižení ze Scorseseho filmů, je lepší se zvednout a jít něco dělat.

Konzervativní směr v katolické církvi je přesvědčený, jak zmiňoval profesor Sousedík ve své polemice s Tomášem Halíkem, že Bůh tím, že sestoupil do dějin, poskytl člověku něco, co nepodléhá proměnám času a otvírá člověku perspektivu věčnosti. Progresivisté naproti tomu tvrdí, že církev musí jít s dobou. S tím nesouhlasí konzervativci, mezi které patří i autoři Correctio filialis.

Jeho skromnost a pokora z něj udělaly celosvětově populární osobnost. Ale uvnitř církve rozzuřily jeho reformy konzervativce a zažehly revoltu.