Už kdysi v biblickém dávnověku Hospodin napjatě čekal, jak člověk nazve každého živého tvora a svoji vlastní ženu. Věděl, že jméno je srdcem života a že zakládá vztah. Bylo třeba přemýšlet a bylo třeba poznat, kdo kým je, odkud jde, kam míří, za kým jde a jde-li někdo s ním.

Lze dávat pojmům nové, lepší obsahy? A lze naopak zprznit krásný jazyk, vzletné ideje, věrnou symboliku či přesnou liturgii obsahy temnými a falešnými? Otázky zdánlivě kavárenské, důsledky jejich odpovědí však zásadní.

V článku o týdnu modliteb za jednotu křesťanů jsem stručně popsal, jak se za poměrně krátkou dobu změnil oficiální postoj římskokatolické církve: od zákazu „duchovního styku s bludaři“ (kodex církevního práva z roku 1917) k „dovolené a přímo žádoucí“ společné modlitbě s „bratry v Pánu“ (dekret o ekumenismu z roku 1964). K této změně výrazně přispělo, že mnozí katoličtí křesťané, kněží i laici, rozvíjeli tento „duchovní styk s bludaři“ navzdory zákazům.

Asi bych se do tématu theodicee nepouštěla, ale zaznamenala jsem, že v diskusích toto téma rezonuje. Není divu, málokterá otázka tak znepokojuje teology, filosofy a vůbec lidi včetně těch nejprostších. A kupodivu je to otázka zřejmě stejně stará jako lidstvo samo. Proto se chci podělit se čtenáři Christnetu o úvahu, která bude zajisté pro teology i filosofy obnošenou vestou.

Magazín Christnet.eu exkluzivně přináší kázání P. Jána Sucháně na pohřbu známého slovenského kněze Antona Srholce 12. ledna. Při rozloučení v přeplněném bratislavském kostele Nanebovzatia Panny Márie (Blumentál) promluvil mj. i prezident Andrej Kiska. Pohřeb živě přenášel první program Slovenské televize. Vysocí představitelé katolické církve na něj nepřišli.