O nadstandardní ekumenické spolupráci v Litomyšli jsem zaslechl koncem ledna na farářském kurzu Spolku evangelických teologů. Dříve než jsem zjistil více informací, dozvěděl jsem se o odvolání Jiřího Veselého, jednoho z litomyšlských kněží z kongregace salesiánů. Tento zásah byl dáván do souvislosti s ekumenickou praxí, což je téma, kterému se věnuji. Na stránkách biskupství jsem nenalezl žádnou informaci a z různých stran jsem slyšel jen domněnky. Proto jsem se rozhodl, že si v celé kauze udělám trochu víc jasno.

Letošní Národní pochod pro život, který se uskutečnil v sobotu 2. dubna v Praze, ve společnosti silně rezonoval. Jedním z ozvuků byl i otevřený dopis skupiny žen, křesťanek, adresovaný organizátorům a organizátorkám z Hnutí pro život a odpověď kardinála Dominika Duky na kritické hlasy k této akci.

Sám fakt, že Nový zákon dokumentuje vývoj církve, může zarážet ty, kteří snad v Písmu chtějí dohledat pevné a neměnné „pravdy“ o církvi. Místo takových pravd se zde ovšem vynoří příběhy prvních křesťanů, kteří v proudech své doby byli donuceni měnit své teologické smýšlení i životní praxi, aby svou víru vůbec dokázali přenést do budoucích časů.

Vstřícnost vůči lidem, kteří mají problémy v manželství, jiná rétorika, ale třeba i sebekritika církve je obsahem včera zveřejněné postsynodální exhortace papeže Františka Amoris laetitia (Radost lásky). „Je důležité, aby rozvedení lidé, kteří žijí v novém svazku, věděli, že jsou součástí církve, že nejsou exkomunikováni,“ píše se mimo jiné v dokumentu, který na tiskové konferenci představil kardinál Lorenzo Baldisseri, vídeňský arcibiskup Schönborn a italský manželský pár Mianových.

„Já, Olga Hepnarová“ - to zní skoro jako „Já jsem, který jsem“. Portrét vražedkyně, poslední popravené ženy na území tehdejšího Československa, má spirituální a existenciální rozměr. V žádném případě nejde o obhajobu masové vražedkyně, tím méně pak o portrét „zrůdy“ a „bestie“. Svým pojetím mi tak trochu připomíná výukový film z lékařské fakulty „Svět schizofrenika“: nijak nesoudí, nekomentuje, jen ukazuje, jak někdo, kdo se dostal kamsi jinam, vnímá své okolí a i nitro. Jeho realita je jiná, odlišná, a on na ni reaguje způsobem pro nás nepochopitelným, ovšem pro něho jediným možným.