„Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13) Na biblická slova o soli, která pozbyla chuti, jsem si vzpomněl, když jsem v uplynulých dnech četl reakce českých církevních představitelů na vraždu francouzského kněze v kostele Saint-Étienne v Rouvray nedaleko města Rouen na severu Francie. Nejaktivněji v médiích vystupoval Milan Norbert Badal, ředitel odboru vnějších vztahů – tiskového střediska pražského arcibiskupství, osobní sekretář kardinála Dominika Duky, tajemník mediální rady České biskupské konference (ČBK), administrátor farnosti Hostivice, člen Rady Českého rozhlasu (ČRo).

Rekonstruovanou podobu nejstarší románské dřevořezby, tzv. madonu z Osíka, si mohou nyní návštěvníci prohlédnout v rámci výstavy s názvem Tvář: Příběh ztracení a touha znovunalézání, která se koná od 9. června do 31. prosince letošního roku v kostele Nalezení sv. Kříže v Litomyšli.

Myšlení alžírského biskupa z Oran, Mons. Pierra Claverie, zůstává podivuhodně aktuální i 20 let po atentátu, během něhož zemřel spolu se svým přítelem Mohamedem Bouchikhim.

V úterý 2. srpna se přímo před budovou Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí v Praze sešla skupina křesťanů, kteří přišli vyjádřit svůj nesouhlas s tvrzeními, jež jako stanovisko pražského arcibiskupství pronesl veřejně jeho ředitel odboru vnějších vztahů Milan Badal. Happening nazvali jízlivě „Kdes to vybádal, Badale?“

Tváří v tvář událostem, jako byla Nice, Bataclan, Madrid, Boston nebo Londýn, se v hrůze ptáme, jak je to možné, jak vůbec lidská bytost může cítit potřebu zabíjet děti nebo turisty nebo mladé páry. Co může mít kdo z toho zabíjet nevinné?