Dnes si na začátku postního období značí křesťané svá čela popelem. Nebudeme sypat jiným, musíme si nasypat popel na vlastní hlavu. Všechna nám známá náboženství jsou si jistým způsobem rovna. Stejně tak však platí, že je vždy jen jedno náboženství unikátní!

Dne 28. srpna 1963 Martin Luther King pronesl svou slavnou 16minutovou řeč nazvanou Mám sen. „Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle charakteru,“ řekl na slavném shromáždění. V novém hollywoodském životopisném snímku však tato slova nesmějí zaznít.

Islám(istic)ká patálie hýbe současností. Málokdo události posledních týdnů a měsíců nechává bez povšimnutí. Kdekdo se k situaci vyjadřuje. Prezident republiky vyzývá k vojenskému úderu mezinárodního souručenství na Islámský stát a vůbec tvrdému postupu vůči projevům islamistického terorismu. Na straně druhé mnoho názorů varuje před zveličováním problému, odmítá bipolaritu muslimského a křesťanského vidění světa. Jedno i druhé vidění má vady na kráse.

Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.

Když se ohlédnu nazpět, tak se mi osmdesátá léta jeví jako zlatá léta evangelizace. Evangelium tehdy v podstatě nemělo konkurenci. Nejvážnější konkurencí byli tehdy Svědkové Jehovovi. V komunismus prakticky nikdo nevěřil – pro přemýšlivé lidi nebyl alternativou.