S jedním z autorů knihy Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914-1923 Michalem Řoutilem jsme hovořili o tom, proč k tragédii došlo, jakou roli v tehdejších událostech mělo náboženství či stát. A proč podle něj neexistuje žádné poučení z dějin, ale přesto kniha nevyznívá zcela pesimisticky…

Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčící o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra. Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak.

Dovolte, abych Vám ozřejmil, co mě i kolegu vedlo k podpisu Synovského napomenutí. Vidím celou věc jako hlubší, naukový problém (související s teologií milosti a teologií svátostí). Svaté přijímání lze podávat jen tehdy, je-li člověk v milosti posvěcující. To je sine qua non. Tuto milost ruší smrtelný hřích...

U příležitosti stého výročí Velké říjnové socialistické revoluce přinášíme jako dokument text známého protestantského teologa J. L. Hromádky, který uveřejnil 4. ledna 1962 týdeník Kostnické jistry. Hromádka v něm zdůrazňuje mj. hluboký a světoborný přelom roku 1917, tedy VŘSR. Dále v něm reflektuje závěry XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu.

Počet lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, už ve Velké Británii dosáhl podle průzkumu nadpoloviční většinu, je to 53 procent lidí. Za anglikány se považuje jen 15 procent lidí. Ta čísla se netýkají jen osudu náboženských institucí, ale znamená to změnu i pro celou společnost. Můžeme dodat, že to se netýká jen Británie, ale všech silně sekularizovaných společností.