Před několika dny jsem se dověděl, že jedné skupince křesťanů, které mám rád a na nichž mi záleží, hrozí rozdělení, a to kvůli odlišnému názoru na to, zda křesťané a muslimové vzývají téhož Boha. Obávám se, že tato otázka je v zásadě neřešitelná, pokud ji formulujeme takto stručně.

Historie může někdy připomínat hustě zalidněné, spíše starobylé velkoměsto, ve kterém se v těsném sevření nekonečných budov řazených do neprostupných soustav bloků, kondomií, ulic a uliček tísní davy téměř nerozlišitelných jedinců. Vše působí dojmem chaosu, spletitosti a nezbadatelné komplexity. Síť je příliš hustá na to, aby se v ní někdo spolehlivě zorientoval.

Brexit je podobný rozvodu. Radovat se z něj můžete pouze první večer na baru, potom nastává kocovina, snaha najít si nového partnera, placení alimentů a děti, které důsledky nepovedeného vztahu ponesou po celý život.

V rámci Občanské výchovy pronikají žáci  více do problematiky lidských práv, náboženských vyznání, demokracie a fungování státu. Co mě osobně překvapilo? Že děti ztotožňují mediální obraz IS s islámem, mne nepřekvapilo. Překvapilo mne však, že tento obraz rozšiřují na veškerá náboženství. Závěr z diskuse bych shrnula asi takto: Náboženství není pouze překonanou minulostí, je nebezpečné, víra a náboženství jsou ohrožující. 

Křesťanů se bolestně dotýká každé rozdělení. Lze litovat „velkého“ schizmatu mezi křesťanským Východem a Západem v 11. století i rozkolu v rámci Západu samotného, který nastal o několik století později v souvislosti s novými snahami církev reformovat. Historie křesťanských schizmat je ale delší a sahá k samým začátkům církve.