Historická paměť je trestuhodně krátká a proto mainstreamoví žurnalisté přivítali setkání římského papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla jako přelomovou událost. Některé zprávy jakoby naznačovaly, že pravoslaví a římskokatolická církev se tu setkávají poprvé od takřečeného velkého schizmatu. Avšak snahu posílit jednotu oslabenou historickými událostmi projevují obě tyto významné historické větve křesťanstva již od doby po II. vatikánském sněmu Církve římskokatolické (1962 – 1965).

Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.

„Prosím vás, vždyť byli uznáni za svaté, kdo žili na sloupech a věřili, že tím slouží Bohu, zase jiní se nechali zaživa rozežírat hmyzem, a já nevím co ještě. V tom je právě nadhodnocení transcendentna; lidé chtějí Bohu sloužit něčím zvláštním a protipřirozeným – náboženská akrobatika!“ Tahle Masarykova slova zaznamenal kdysi Karel Čapek při jejich rozhovoru o náboženských otázkách. Domnívám se, že to, co jim předchází i to, co následuje, má dnešnímu člověku stále co říct.

Známý katolický novinář John Allen, který na svých stránkách cruxnow.com sleduje podrobně poslední dění kolem papeže a papežství, si všímá toho, zda je papež František skutečně takový revolucionář, jak se to některým lidem jeví. Říká, že média si o každém předem udělají nějaký obraz a potom se na něj dívají stále z této perspektivy.

Kdyby maturant měl zodpovědět otázku, k jakému žánru by zařadil film Zločin v Polné, pravděpodobně by zaváhal. Mohl by tipovat: thriller, horor, detektivka s otevřeným koncem. Já mám po zhlédnutí obou dílů jasno: je to dokument, přes svůj historický rámec nanejvýš aktuální.