„Tato země je naše,“ prohlásil pan prezident Zeman ve svém Vánočním projevu. Jeho slova stojí za zamyšlení – mimo jiné proto, že pan prezident své tvrzení nijak zvlášť nerozvinul. Můžeme si položit otázku, zda je skutečně naše, a pokud ano, co to znamená.

V Adventu jsme znovu promýšleli Mesiášův příchod. Mnoho zbožných v Izraeli bylo přesvědčeno, že se dají do služeb Mesiáše. Tím víc nás překvapuje, jak málo lidí bylo při jeho narození Bohu k ruce. Dobrá, na kloučkovi nebylo k vidění nic výjimečného. Ale jak to, že po Ježíšově působení to nebylo o mnoho lepší, zůstalo mu jen, obrazně řečeno, „sedmdesát“ učednických rodin.

Mohu-li si vypůjčit slova českého religionisty a teologa Milana Balabána, tak v běžné rozpravě a školském vzdělávání všech stupňů schází kromě jiného i dialog o náboženstvích a zvláště o mýtu.

Velký třesk je dnes pro víru zcela bezproblematickou událostí a dokonce se lze setkat s názorem, že jej Georges Lemaître propagoval proto, aby do fyziky a kosmologie implementoval prostor pro Boha, což je zřejmý nesmysl. Otázkou nicméně je, proč jsou fyzikální veličiny ve vesmíru nastavené tak, že dnes můžeme na Zemi pozorovat život a inteligentního tvora, který o tom všem může racionálně přemýšlet?

Letošní advent je pro mě ve znamení světla. Nejen ze čtyř svíček adventního věnce, ale i z osmiramenného svícnu chanukija. Až doposud jsem si pletla sedmiramenný svícen zvaný menora s chanukijí. Domnívala jsem se, že je to jedno a totéž. A rozdíl mezi pojmy chanuka a chanukija jsem už vůbec neznala. Musíme ale začít „od Adama“, přesněji před Adamem.