Milí přátelé, prosím, otevřete okna, nadechněte se čerstvého vzduchu a podívejte se na svět, který je venku. Mohl bych i říci: probuďte se! V posledních několika měsících sleduji snahu určitého spektra katolického křesťanstva různého věku, vzdělání a spiritualit o jakousi “restauraci starých poměrů”. Už samotná tato aktivita ukazuje, že se bolestně rodíme do nové situace.

Pozorovala jsem ty dva malé sourozence. Stáli u schodů vedoucích do podchodu ke stanici metra. Čtyřletá holčička vší silou svého drobného tělíčka odtahovala brášku pryč od schodů a prosebně na něj apelovala. „Ne, do pekla ne.“ Tato scéna se přede mnou vynořila před pár dny, kdy na mě z několika stran opět vyskočila temná varování ohledně naší budoucnosti.

Slova, která pronesl kardinál Štěpán Trochta, jsem jen v trochu jiné podobě slyšel mnohokrát. „Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů.“

Vítáme tě, nový školní roku, deset měsíců před námi všemi, kterých se to týká: před žáky prvňáčky, žáky prvostupňovými, druhostupňovými i středoškoláky, před učiteli, asistenty pedagogů, družináři i provozními pracovníky. I na vysokoškoláky a akademické pracovníky nějak dýchne začátek září přibližujícím se zimním semestrem.

Lze najít pokoj i uprostřed města, v přeplněné ranní tramvaji, v obchodě nebo na koupališti? Existují místa, kde je Bůh více, a kde méně? V horkých srpnových dnech zveme k zamyšlení Madeleine Delbrêl.