V nedávné době vzbudil velký rozruch článek dvou italských bioetiků, publikovaný v prestižním časopise Journal of Medical Ethics (Alberto Giubilini, Francesca Minerva, After-birth abortion: why should the baby live?“). Přiznám se, že tomu rozruchu moc nerozumím. Není to totiž žádná novinka, zcela neskrývaně tak hovoří např. Peter Tooley (článek „In Defence of Abortion and Infanticide“) či další Peter, tentokrát Singer (např. kniha Practical Ethics). Singer se domnívá, že zákaz zabíjení novorozeňat (infanticida) je pouhým reliktem křesťanského sentimentu, dobově a ideově podmíněného, a tudíž nikoli univerzálního etického smýšlení.

Na prvním místě je třeba říci, že nejde v žádném případě jen o fenomén minulosti či regionálně omezený na Československo. V současné době existuje mnohamiliónová podzemní církev například v Čínské lidové republice, ale také v řadě islámských zemí, kde je samo vyznávání křesťanské víry spojeno s přímým ohrožením života. V tomto kontextu se nejevila situace v až ČSR tak kritická. Skutečností ale je, že státní úřady o likvidaci církve usilovaly řadou rafinovaných nástrojů.

Sdružení Ackermann-Gemeinde uspořádalo v Praze ve dnech 17. až 19. února konferenci Nacionalismus-rasismus: staronová hrozba pro společnost? Ackermann-Gemeinde je sdružení, které v roce 1946 založili Němci, kteří museli opustit Československo v letech 1945-46. Z předválečných 3,1 milionů občanů německé národnosti jich v r. 1950 zbylo 160 tisíc. Nyní žije v Česku necelých 20 tisíc Němců. V důsledku nelidských podmínek a násilností desítky tisíc Němců zemřely ještě před překročením německých a rakouských hranic. I s tímto dědictvím se vyrovnávali účastníci pražské konference.

Z péče o obrácení hříšníka se v církvi vyvinula praxe pokání s odlišnou přísností. Již prvotní obec znala exkomunikaci, vyloučení hříšníka na určitou dobu. V případě těžkých hříchu mohla doba pokání trvat i roky. Ke znovupřijetí do obce, usmíření (reconciliatio), došlo vzkládáním rukou biskupa. Od 6. století došlo pod vlivem iroskotských misií k tzv. tarifnímu pokání: člověk vyznal hříchy nějakému knězi, který mu uložil odpovídající pokání; po jeho vykonání, později také ihned, dostal člověk rozhřešení. Z toho se vyvinula soukromá zpověď. Jinou formou je společné slavení smíření  (bohoslužba slova) s vyznáním a rozhřešením jednotlivců nebo generální absolucí, kdy je rozhřešení uděleno všem společně.

Je možno tak činit s mnoha otazníky. Číst ji jako beletrii, detektivku, notovou osnovu, zápis kronikáře, filosofický spis, náboženskou příručku? Nakládat s ní jako s klasickým literárním, hudebním či uměleckým dílem? Jako s dívkou, do které jsme se zamilovali a pak ji poznáváme? Naslouchat jí jako orchestru, nebo ji jako orchsetr dirigovat? Je třeba ji nahlížet jako mosaiku, ledovec, nebo „puzzle!“? Tyto a mnoho jiných podnětů a různých alternativ nám předkládá Jaroslav Vokoun ve své knize Číst Bibli zase jako Bibli vydanou Českou biblickou společností v prosinci 2011.