„Nezapomínejme, co se stane při posledním soudu: Pán se nás nebude ptát: „Co jsi studoval? Kolik máš titulů? Co velkého jsi vykonal…?“

Guardini uměl vést dialog o „křesťanském světonázoru“ se všemi, kteří o křesťanství ještě stáli, i když už neměli tak pevný vztah s některou z církví. Součástí takového rozhovoru byla i rozsáhlá korespondence, kterou vedl napříč jazyky, kulturami a národy s předními osobnostmi své doby, ale také se svými bývalými posluchači, přáteli i kritiky.

Z účasti na bohoslužbě ve Wotrubově kostele Nejsvětější Trojice jsem si odnesl především jednoduchý postřeh. Není nijak nový. Jen nově bytostně prožitý. Podstatná otázka, jak dnes zvěstovat evangelium, jak svědčit o radosti z nového života v Kristu, nespočívá v tom, jakou kdo hraje roli uvnitř církve.

Kniha Josef Zvěřina a teologie agapé, za kterou jako editorka stojí teoložka a univerzitní pedagožka Zuzana Svobodová, není jen souhrnem příspěvků různých autorů ze zvěřinovského sympozia, které se konalo loni ke 110. výročí Zvěřinova narození. Jde předně o knihu, jež přichází v pravý čas do prostředí české, katolicky orientované teologie a místní církve, které zvěřinovské občerstvení potřebují nejen podle mého mínění doslova jako živou vodu.

Čtyři ústřední témata, nad nimiž Williams uvažuje, tvoří jádro Kristova vykupitelského příběhu. Můžeme na své duchovní i církevní cestě leccos ztratit, leccos upozadit, lecčemu se vyhnout. Nikdy to však nemůžeme udělat u svátosti křtu, u Božího slova, u díkůvzdání – eucharistie, ve které je všechen život a síla, které potřebujeme, a u modlitby.