Otázka celibátu a kněžského manželství je v katolické církvi jedna z nejdiskutovanějších. Popravdě neexistuje argument, který by nebyl pro či proti zachování povinného celibátu přednesen. Přesto je zřejmé, že i dnes, v 21. století, je celibátní život kněze či řeholnice považován v řadě ohledů za nejlepší a nejdůstojnější způsob života.

V poslední době zaznívají různé modifikace věty, že „papež František nás zve, abychom se vydali na synodální cestu církve“. Představy o tom mohou být různé, v každém případě je na říjen 2023 je plánována biskupská synoda „za synodální církev: společenství, spoluúčast, poslání“. 

Říká se, že smrt byla vytěsněna z našeho života. Přesto však jako nikdy předtím jsme konfrontováni s realitou válek a terorismu, objevují se filmy, kde se umírá, a kanál youtube nám servíruje materiály s tématikou smrti a umírání. Možná, že jsme v této oblasti více necitelní a lhostejnější než v minulosti. Situace se ovšem ihned změní, pokud se smrt týká osoby z rodinného a intimního okruhu, se kterou nás pojil hluboký citový vztah a láska.

Pandemie přispěla k nárůstu duševních poruch, které se nevyhýbají ani věřícím. Zatímco v sekulární společnosti se informovanost o problematice zlepšuje, v církevním prostředí přetrvávají předsudky, nevědomost a stigmatizace. Tomuto závažnému tématu se věnuje kniha švýcarského kněze Joëla Pralonga Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny.

Za posledních pár měsíců několikrát zmínil Svatý Otec na různých místech téma pastoračního přístupu k LGBT lidem. V závislosti na postoji jednotlivce je možné tato Františkova tvrzení chápat buď jako závan čerstvého vzduchu, anebo naopak jako skandál. Pro jiné jsou papežovy postoje matoucí, či dokonce rozporuplné.